Veřejná pláž

(Je první den prázdnin. Hned po probuzení jsem přišla na balkon, kde jsem si zacvičila jógu. Ta mě nakopne do nového dne ze všeho nejlépe. Pak se jen posadím na zem do tureckého sedu a medituju. Po deseti minutách se "proberu". Dojdu do koupelny, kde provedu ranní hygienu a namaluju se. Obléknu si plavky http://buymyclothes.s3-ap-southeast-2.amazonaws.com/s3fs-public/styles/product_display/public/V421630.jpg?itok=hrwgc67n , přes ně šortky, které mi končí těsně pod zadkem. Přesunu se do kuchyně, kde si vezmu jogurt a banán. Nasnídám se u televize. I když už nesnídám, stále koukám na televizi. Sedím a přemýšlím nad tím, jak první den prázdnin strávím. Samozřejmě mě hned napadne pláž. A tam se také vydám. Zabalím si potřebné věci do tašky, obuju si letní sandálky a vyjdu ven. K pobřeží/na pláž to mám od bytu kousíček. Po pěti minutách se ocitnu na pláži. Vyfotím si nohy v písku a dám fotku na snap. Pak se znovu rozejdu. Najdu si místo pod palmou. Rozložím si na zem deku a na kraj deky položím tašku s věcmi. Zuju si boty a sundám si šortky. Nasadím si sluneční brýle od Gucciho, čímž zakryju své zářivě modré oči. Stojím u deky, narovnám se v zádech a rozhlédnu se po pláži)

*Prázdniny nikdy nějak neprožíval. Možná, když byl teenager a chodil na střední školu. Ale teď, když se z něj stal plnohodnotný pracující, to bere všechno jinak. Hned, co ho letní sluneční paprsky dostanou z postele, zamíří do koupelny. Po menší snídani a pořádné dávce kofeinu, si zkontroluje na notebooku emaily. Většinou jsou to samé reklamní nabídky a pracovní věci. Pohledem se koukne na hodiny. Musí se zasmát. Teprve první den prázdnin a on je pomyslně oslavuje opět prací. Jak typické a možná i nesmyslné. Jenže on takový nejspíš je. Naštěstí si to uvědomí dřív, než ho to zblbne. Zaklapne notebook a protáhne se. Skrz otevřené okno k němu doléhají typické zvuky. Přemýšlí, zda by se měl do toho dění taky ponořit nebo by měl znova pokračovat v tomhle nudném pracovním procesu. Po všech pro a proti nakonec vstane ze židle, ze stolku sebere klíče od své motorky, mobil a nějakou knížku a pak vypadne ze svého bytu ven. Nějakou chvíli si užívá jízdu a ani neví proč, ale přemístí se až k místní pláži. Zaparkuje kousek od kamenné zídky pod vysokou palmou, která dává aspoň trochu toho stínu. Procházku po pláži nějak zbytečně neprodlužuje. Přece jen už se zde nachází dost lidí. Neuvědomuje si jestli někoho zná nebo ne. Je opět zabořený ve svých myšlenkách. Vybere si nějaké, pro něj nejlepší a nejvíce osamělé, místo a začne relaxovat po svém, začte se prostě do knihy. Ale občas mu prostě pohled uteče kolem, jako by sledoval kdo se nachází kolem.*

(Otočím hlavu doleva, po chvilce zase doprava. Uvidím muže, který sedí na písku, v ruce drží knížku a pohledem zamířil zrovna na mně. Usměju se na něho široce, odhalím své bílé zoubky. Prohrábnu si své dlouhé blond vlasy a hlavu skloním k tašce, ze které vyndám lahev s čistou vodou s citronem a mátou. Otevřu ji a pořádně se napiju. Je opravdu horko, ale já takové počasí miluju, takže mi vůbec nevadí. Lahev zavřu a uklidím do tašky. Hlavu opět zvednu a kouknu na toho muže, se kterým se můj pohled setkal před chvílí. Až teď si ho pořádně prohlédnu. Prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Všimnu si i knihy, kterou právě čte. Také jsem jí četla, pousměju se)

*Začte se do knihy a skoro to vypadá, že nevnímá okolí. Je soustředěný a skoro, jako by ani nedýchal a nehýbal se. Vypadá, jako tajemná socha, která se tu objevila z ničeho nic. Ale opak je pravdou. I přes to, že je chlap, dokáže vnímat a to dost dobře, i když dělá něco jiného. Občas zvedne pohled od knihy a porozhlédne se. Prostě jen tak. Možná, aby zkontroloval dění kolem nebo aby se pobavil pohledem na ostatní. Nebo tím něco sleduje. Chvíli kouká jen tak na prázdno a bezcílně a pak se jeho pohled zastaví, jako by objevil něco zajímavého. Zahlédne nějakou dívku, která se na něj usmála. Překvapilo ho to. Ne, že by na to nebyl zvyklý, ale tyhle "věci" posledních pár let prostě přestal řešit. Ale nechce vypadat nějak blbě a nebo divně, proto jí nakonec i on věnuje malý úsměv a poté se opět vrátí ke své knize. Jenže teď se nějak nemůže soustředit. Přemýšlí. Stejně tu dívku nejspíš už někde viděl. Ať už jen v prostorách školy nebo na nějaké z přednášek, které vedl. Samozřejmě si všechny studenty, které učil, nepamatuje, ale občas se mu jich pár vybaví.*

(když tak na neho koukam, dojde mi, že je to učitel z vejsky. Mne však ale nikdy neučil. Potkala jsem se s ním jen párkrát na chodbach. Chvilku dal sedim. Pak ale pomalinku vstanu. Naklonim hlavu na stranu a upravim si vrsek bikin. Rozejdu se směrem k muži. Posadim se vedle neho na písek) ahoj (pozdravim mile. Sundam si sluneční brýle a tím odhalím svá velká jasně modrá ocka. Brýle si dam do vlasů) mohla bych mít na vás malinkatou prosbicku? Chtěla bych se zeptat na váš názor na tuhle knížku (ukazu na knížku kterou drží v ruce) hodilo by se mi to do školy, dělám o ní esej (usmeju se na neho zářivě) pomůžete mi? (Polozim svou jemnou dlaň na jeho rameno ) prosím (kouknu na neho smutným psím pohledem )

*Netušil, že je až tak moc nápadný pro své okolí. A proto ho dost překvapilo, když se vedle něj ozval dívčí hlas. Odvrátil zrak od knihy a podíval se jejím směrem. Byla to ona. Ta dívka, které si všiml vlastně skoro hned, jak sem přišel. Nějak neví, jak hned reagovat. Prohlédne si jí a pak se trochu pousměje.* Ahoj. *Odpoví jí na pozdrav. Pořád se snaží jí někam zařadit. Zná jí, to ano. Ale opravdu jen z vidění. On není zrovna ten typ, co by pozoroval studentky na chodbách. Když se ho ta dívka najednou začne na něco ptát, zpozorní.* Určitě. Když budu vědět, poradím. *Reaguje hned a pokývá hlavou. Dost ho překvapuje, že se zajímá zrovna o jeho knížku.* Vy jste jí četla? *Zeptá se skoro tak, jako by jí to nechtěl věřit. Když ucítí dotek na svém rameni, nejistě polkne.* No, myslíte, že zrovna já jsem ta správná osoba, kdo by Vám měl radit? *Jako by pobaveně se zasměje. Jeho chování je občas trochu zvláštní. Jenže si to nějak neuvědomuje a jedná automaticky.* Ale pokud Vás to opravdu zajímá, tak můj názor je, že bych to znova nejspíš nečetl. Ale když už jsem začal, musím to dokončit, ne. *Prolistuje jedním pohybem knihu, jako by mu tohle mělo nějak pomoc.* Být Vámi, vyberu si něco kvalitnějšího. *Odpoví nakonec s malým nepatrným úsměvem.*

Koukám na něho. Když začne konečně mluvit, usměju se. Posadím se na písek vedle něho. Prohrábnu si vlasy. Zapřu se rukama vzadu a nohy pokrčím v kolenou. Ano, četla jsem jí ... několikrát Zadívám se na něho. No, nevím jestli jste ta správná osoba, ale potřebuju znát názory různých lidí takže se ptám i vás Usměju se na něho zářivě. Vyslechnu si jeho názor. Na chvilku se zadívám na moře, na vlny, které naráží rychlostí a silou do břehu. Prohnu se malinko v zádech, čímž se trošku vyprsím. nečetl? Zeptám se a otočím hlavu znovu k němu. Proč? Co se vám na ní nelíbí? Povytáhnu obočí. Vylosovala jsem si ji, takže si jinou vybrat nemůžu Polknu a pak se zas usměju. Mě se ale docela líbí. Není špatná jen je těžší ji pochopit ... Mrknu na něho. Svými modrými kukadly se zadívám do jeho očí.

*Přišlo mu to zvláštní, že se s ním ta dívka začala bavit. Mohl se sice prostě zvednout a odejít si najít klidnější místo. Ale nějak se mu nechtělo. Asi byl až moc líný a nechtělo se mu prostě jen tak vstávat. A zaujme ho i téma, o kterém se s ním začne bavit. Čekal by cokoliv, ale rozhovor a knize tedy ne.* Vážně? *Zopakuje skoro podobně a mírně u toho nadzvedne obočí. Pořád tomu prostě nechce uvěřit.* Tak se ptejte. Odpovím Vám, pokud budu vědět. *Slíbí jí s takovým ledabylým pokrčením rameny a natočí se na ní víc, aby na sebe viděli.* Podle mého názoru je až příliš zmatená a zbytečně se tam rozepisují nedůležité věci. *Přizná svůj názor, za který se rozhodně nijak nestydí. Dál jí poslouchá a chápavě přikývne.* Tak to Vás upřímně obdivuji. Ponořit se do něčeho takového, to chce odvahu. *Zase se pousměje, ale pohled po chvíli odvrátí někam před sebe. Chvíli je takové podivné ticho. Jako by ani jeden z nich neměl co říct. Ale tohle ticho zřejmě nevydrží natolik dlouho, aby to bylo nepříjemné.* A co přesně studujete? Teda pokud to není tajemství. *Vzpomene si najednou, že se jí na to chtěl zeptat. Chce tak nějak nezištně zjistit, kam tuhle neznámou dívku zařadit. A kdyby jí přece jen ještě někdy potkal, aby už nebyl až tak moc nejistý.*

Zbytečně rozepisují nedůležité věci? zopakuju po něm. no, co vy víte. Třeba to bude v další kapitole důležité Usměju se na něho. Obdivujete? Odvahu? Zasměju se. Jen se nesmíte bát těžších úkolů přikývnu lehce hlavou. Odhrnu si pramínky vlasů z obličeje a zadívám se na něho. Já? Žurnalistiku. Proto se vás ptám na knížku no. Pokrčím rameny. Už na střední v rodné zemi jsem ji měla jako obor. Odmalička jsem věděla že to je to, co chci dělat. Usměju se na něho. Takže tak no ... Chci říct ještě něco, ale pak se zarazím. Přeci mu hned všechno nevyklopím.